Housewifes in making

Ladies and gentlemen, please..

tímto Vám slavnostně oznamujeme, že jsme

všem našim botám, kabelkám, deskám, hrnkům, knihám

a životním snům

pořídily nový bydlení.

Našly jsme bezvadnej byt ve starým činžáku přímo

v centru Olomouce, takřka pod nebem, s nejkrásnějším výhledem a vůbec..

Takže skládáme, balíme, uklízíme, přenášíme

a .. a děsně se těšíme.

P.S. - Hledáme brigádníky, co nám odnosí všechny naše bebechy do posledního patra!

- T + M

V kabátě Eltona Johna

Televize je na nic.

Ale občas tam lítají docela velký filosoficko-popkulturální otázky.
Třeba ta v reklamě na McDonalds:

"Co všechno si koupíte za dvacku?"

Tak já vám řeknu, co všechno jsme si koupily za dvacku a jakou jsme s tím udělaly párty!

V neděli bylo naprosto ideální počasí na splnění našeho vroubku (rozuměj - nafocení našeho prvního fashion outfitu)!

Myslím, že jsme vybraly moc hezký jarní model, vkusné doplňky a vůbec - Elton John říkal, že nic tak haute couture neviděl ani na jednom z jarních fashion weeků.

Chtěly jsme celé focení pojmout tematicky.
Téma bylo - Dívka v džungli

nakonec jsme ale celý koncept změnily na Děvče z dědiny
a divokou zvířenu vyměnily za čistě venkovská zvířata
jako kozy nebo psi

bylo pro nás důležité, aby fotky
působily autenticky, takže jsme do aranžmá zapojily

i předměty denní rurální potřeby

nakonec se nám focení (jak už to tak bývá)
zvrhlo v nevídané orgie

takže bylo načase pořídit už jen poslední

společnou fotku celého týmu a vrátit se
z devadesátkové džungle venkova zpátky do reálného života,
v kterém pro chlupaté kabátky

a flitrované katě (a už vůbec ne pro ty BOTY!)
není místo.

(outfit: chlupatá hrůza - sekáč, 20 Kč;
flitrované katě ze skříně Brendy Walshové - sekáč, 20 Kč
boty - vytaženy z propadliště dějin

brýle - po babičce, cena nevyčíslitelná)

(modelové: Baruna Máňa, opica, dvě kozy a dva psi - prezident Kennedy(ten větší) a prezident Truman (ten delší); fotografické práce a aranžmá: Hana Bláža)

- T.

První příspěvek!

A je to tady, začínáme blogovat!

(dramatická pauza)

Tak jo, prostě jsme vynechaly takový ten první, klasicky trapný příspěvek: "Ahoj, jmenuju se Máňa a myslím si (protože JÁ myslím), že celý svět ukrutně zajímá, kdy prdim do deky."

No, my nejsme ani Máňa ani Blažena a vlastně nás vůbec nezajímá, jestli někoho zajímáme. Ale abyste se necítili ukřivdění, že tu ten příspěvek chybí (a taky proto, že si Baruna připadá velmi vtipná, když zařadí první příspěvek jako desátý), tak tohle jsme my.

Tak ne, to je Máňa a Blažena.

No takže. Miluju, jakým způsobem prdí do deky Bono.

V příštím příspěvku se budeme pomocí komparativní metody zabývat drastickým úbytkem pitné vody a obsahem našich kabelek.

Iggyho holky

S Iggym Popem toho moc společného nemám.

.. nemám tak svůdné rty ..

.. nemám tak pevná prsa ..

.. nemám tak štramáckýho motýlka ..

.. neumím si udělat tak přirozený make up ..

.. a rozhodně nemám takovýho chobota ..

Ale líbí se nám stejný holky!

IGGYHO HOLKY

Ida Maria a Jemina Pearl toho mají společného dost. Mimo jiné jsou nejlepší zpěvačky od dob Nadi Urbánkové ve Zpívánkách. A obě mají klip s tím legendárním choboťákem.

Ida Maria je holka z Norska, co se s ničím nemaže. V roce 2008 vydala svou první desku Fortress Round My Heart, která je od začátku do konce prostě BEZVADNÁ! (A bezvadně se na ni tančí ulicemi.) Podle mnoha zdrojů vyvolávají její písničky v lidech pocity, které nikdy nezažili a dokonce ani nevěděli, že takové existují. Tak si taky rozšiřte svou kolekci emocí, tahle drzka z katolické školy vás dostane, když jí dáte šanci.

Jeminu Pearl možná znáte.

A pokud ji neznáte jako Jeminu Pearl, možná ji znáte jako zpěvačku Be Your Own Pet. A pokud ani to ne, tak.. co tady ještě děláte? Její debut Break it up vyšel už hrozně dávno a měl by se povinně pouštět dětem ve školách (nebo aspoň v těch s rozšířenou výukou hudební výchovy). Jemina je nová Sheena!

- T

Ida ze Severu!

Dneska bylo extrémně hnusně. Ale to neznamená, že za týden tu není jaro v plné parádě a my nebudem tančit ulicema! Každopádně je třeba to natrénovat, takže 3...2...1!

Bonsaj koťátko do každé rodiny!

Občas se divím, že mi i od lidí, které jinak považuji za celkem inteligentní a bez jakékoli zjevné mentální vady, přijde email o čerstvě narozených štěňatech, které majitel v případě, že se neprodají, do dvou dnů uspí, případně můj oblíbený o stříkačkách nakažených HIV zapíchaných narkomany v tramvaji/metru/troleji podle toho, zda se email rozesílá v Olomouci/Praze/Pardubicích.

Ode dneška mám ale svého favorita! Bonsaj koťátka (http://www.bonsajkotatka.cz/) jsou nejen vtipným HOAXEM, ale také krásným sociologickým průzkumem. Aneb kolik debilů žije mezi námi - zde je výběr toho nejlepšího, co se na fb stránkách koťátek objevilo:

tento komentář se s tím nepáře...

a tento poukazuje na negramotnost ostatních...

následují zvrácené přectavy o mínusovém IQ...

pravda nebo lež, to máte jedno...

mezi návštěvníky stránky se najdou i budoucí Sigmundové Freudové, kteří vám na počkání vytvoří psychoanalýzu vaší osobnosti...

a v následné debatě se sami odjebou až za oceán...

a pak taky uvědomělí občané...

Koho mi to jen připomíná....

Na závěr už bych snad jen dodala, díkybohu, že z Japonska přicházejí i pozitivní zprávy.

-M.

filmová středa

BURLESQUE

nejdelší klip Christiny Aquilery

Burlesque je vlastně film o ničem.

Klasická jakože zápletka:

3. - 10. minuta: hlavní postava - chudá holka z Prdelákova - se rozjede do velkýho města X, aby si splnila sen stát se zpěvačkou (popř. herečkou, baletkou nebo spisovatelkou, podle toho, na jaký film zrovna koukáte, že?)

11. - 30. minuta: naše hrdinka přijíždí do města X, do třinácté minuty kroutí očima všude kolem sebe a nemůže se vynadívat, pak začne pracovat na svém snu a hledá si práci, jenže, jak už to tak bývá, nikde ji nechtějí. Nakonec však najde podnik Y (kterému šéfuje přeoperovaná bordelmamá), kde - tývogo, kdo by to byl čekal - ještě před konečnýma titulkama najde vše, o čem snila, když uklízela v kantýně v Prdelákově.

31. - 53. minuta: začíná pracovat v podniku Y (zatím teda jenom jako servírka, ale dál sní o prknech, která znamenají svět), kde - tývogo, další překvápko, které mě téměř složilo z gauče - potkává lásku svého života, pana C, ale že je on "Ten pravý" jí hned tak nedojde, navíc je zadaný, takže prekérka

54. - 79. minuta: naší hrdince se KONEČNĚ plní její zbožné přání, začíná zpívat a může nosit všechny ty flitrový kostýmy a hambatý podvlíkačky a jako bonus potkává muže M, který ví, po čem ženy touží (takže jí kupuje boty od Louboutina). Pan C si ale mezitím uvědomuje, že naši hrdinku možná miluje a začíná na pana M žárlit.

79. - 100. minuta: naše hrdinka si užívá svou pozici hvězdy podniku a obletované milenky, když v tom se dozvídá, že >> děj kulminuje, nastává nejdramatičtější část filmu. O co jde vám ale samozřejmě neřeknu <<.

101. - 116. minuta: všechno se vyřešilo, naše hrdinka se dává dohromady s panem C (pana M nemilosrdně kopla do zadku svýma louboutinkama) a pokud všechno dobře dopadne, v Burlesque 2 spolu budou mít tři hezké děti a domek s bílým plotem.

Takže veskrze o ničem, nějaký ty známý herečky - Christina Aguilera se začíná až děsivě podobat Cher a Cher.. ta už se přestala podobat i sama sobě - něco těch dialogů jak z fotorománu BravoGirl! a klišé husté jako mlha nad Rákosníčkovou chajdaloupkou.

nicméně

dělala jsem ach ach ach už od 11. minuty, kdy hlavní hrdinka přijíždí do města X. Film má takovou atmosféru, že máte chuť rozbít prasátko, za všechny své úspory si pronajmout sklep a udělat si z něj podobnou špeluňku pokleslé kabaretní zábavy, maskérky a kostymérky by za svou práci měly dostat Řád zlatého podvazku a na herce se dalo aspoň dívat - můj oblíbený Alan Cumming, k pomilování jako obvykle, a Stanley Tucci jako hodná mamka, co po večerech sešívá roztrhaná boa. Chyba se stala jenom při výběru další hlavní ženské role - Veronika Mars je pořád stejně hnusná a ve svém hereckém umění se od začátku své jakožekariéry posunula asi stejně daleko jako já při hledání posledního desetinného místa Ludolfova čísla.

pět mufinů z pěti

Sumasumárum - i přes naprosto předvídatelný a tolikrát zpracovaný námět a herce, kteří naprosto zapadají do kulis bizarního světa kabaretů, mě Burlesque bavilo i na podruhé a pokud mě na něj zítra pozvete zas, půjdu. A užiju si to.

- T

nevermore: bezcitným parchantům

Fakt mě to sere. Asi bych měla říct štve, ale to zkrátka a prostě plně nevyjadřuje stav věci. Takže sere.

A co vlastně? Nápor na city, který se na mě dnes a denně valí z televize nebo třeba od chlápka, co na nádraží žádá příspěvek na časopis určený vozíčkářům (viz předchozí článek od paní Earl Greyové).

Všechno je jedna velká reality show a pokud ne, tak ji z toho vhodně zvolenou hudbou nebo tragickým obličejem uděláme. Katastrofa v Japonsku? Ukážeme tsunami ničící domy a pod to dáme fakt dojemnou a dramatickou hudbu, však lidi tu DMS pošlou. Nalezené tělo Aničky Janatkové? No jasně, že senzace chtivým divákům znovu pustíme žádost jejího otce o jakoukoli informaci. Proč?!!

Já tomu fakt nerozumím. Proč je třeba z tragédie dělat senzaci? Účelem je zapůsobit na city, ale vlastně to ukazuje jediné – lidi jsou tak strašně otrlí, že jim nevadí sledovat zmařené lidské životy se stejným zaujetím a žvýkáním popkornu jako SuperStar.

Ne, nesere mě to, je mi z toho do breku. Stejně jako z mrtvé Aničky a tisíců mrtvých v Japonsku.

-M.

nevermore: pouliční opruzové

První jarní paprsky nevyhnaly z děr jenom obtížnej hmyz a důchodce, ale taky pouliční nabízeče VŠEHO!

Olomouc je jich plná. Děcka, co se chtěla ulít ze školy a tak teď na ulici vybírají na slepý/hluchý/němý/chorý/invalidy (když máte štěstí, dostanete během pár minut možnost přispět na všechny zmíněný); brigádníci z T-mobilu ve špatně padnoucích sakách, kteří mě pod vidinou pár vydělaných stovek oslovují mladá paní a klidně mě třeba vyruší od čtení knížky na lavičce nebo mi zezadu klepou na rameno, když zrovna spěchám přes přechod a u ucha držím telefon, jen aby se mě zeptali, jestli používám T-mobile; lidi všech věkových kategorií s anketkou zda jsem spokojená se svým životem, která začíná úplně nevinnýma otázkama jestli jsem muž či žena a končí dotazy na to, jak často mám sex a jestli mě to někdy pálí při čůrání (což jsou věci, s kterýma bych si mileráda svěřila cizí paní se špinavýma nehtama a zubní protézou, která původně rozhodně nepatřila do její pusy); a v neposlední řadě divní lidi, co inklinujou k východním náboženstvím a pseudonáboženským spolkům (ba co víc, je to na nich VIDĚT), odhodlaní mi prodat kouzelné sušenky z kouzelné zahrádky jejich kouzelného guru (popř. mandalu, kterou zjevně vybarvoval někdo se senzomotorickou vadou).

Ti poslední jsou vůbec nejhorší. Dřív to bývali lidi v dlouhých, širokých, bílých katích (pardón, jestli je to náhodou sukně, v těchto dresscodech se příliš nevyznám), co jsou přesvědčeni, že si nezasloužím projev ani elementární slušnosti, když taky nenosím to bílé cosi a nemám na temeni hlavy drdůlek v podobě opičího vítečeho, a že jediným důvodem proč jsem na tomto světě je, že se stanu levnou pracovní sílou jakmile jejich guru ovládne celou meziplanetární soustavu.

Dneska jsme ale potkaly jejich nový vývojový stupeň - žádný dlouhý bílý hadr omotaný kolem beder, žádný drdol, žádná kouzelná ošatka sušenek, které mi přinesou vysvobození z tohoto světa, který Američani zaprodali ďáblu, nic, co by signalizovalo, že máme okamžitě začít zkoumat dláždění horního olomouckého náměstí, popřípadě předstírat, že jsme právě prodělaly lobotomii. Se slovy "Děvčata, vy vypadáte, že jste zdejší.." se na nás obrátil muž ve středních letech, oblečený jako turista z Bruntálu, s lehce vyděšeným výrazem ve tváři (taky bych byla vyděšená, kdybych se z Bruntálu poprvé v životě podívala do města) a my, hrdé na to, že skutečně jsme

zdejší a odhodlané pomoci všem, kteří jsou v nouzi nebo je na nich pácháno příkoří, jsme v domnění, že pán chce vědět, kde je tady nejlepší hospoda,

přikývly. V tu chvíli ten vývojový mezistupeň opruza vytáhl jakési knihy s ošmatanými rohy a začal s písničkou, že je překladatel na volné noze a jestli bysme nechtěly jeho knihy.. o józe, duších a zcela jistě taky o kouzelných sušenkách. Zcela šokované takovým zákeřným knock-outem jsme se zmohly se jenom na

"No, tak to bysme nechtěly" a vzaly nohy na ramena i bez jógy.

Ještě teď nemůžu uvěřit, že jsem naletěla na laciný trik "turista z Bruntála".

Jedno je však jisté, vstupujeme do nové éry. Do éry, kdy se krišna opruzové maskují za obyčejné civilisty a v záloze mají spoustu triků. Buďte obezřetní, jsou všude kolem nás.

-T

nevermore: pondělí

Nesnáším pondělí.

Jednou mě zabije, fakt. Vlastně ani nevím, jestli si mou nenávist zaslouží, je to vlastně chudák, vytáhlo si krátkou sirku a musí být první. VŠICHNI ho nenávidí. Ale i tak, šikanuje mě, tak já ho taky nemám ráda. Přece nebudu fandit prvnímu, co mě tahá za nohu z postele. Oko za oko, nohu za nohu.

Měla bych jít spát, jenže mojí holce zrovna patří noc :D

- M.

Jsem sova.

- tohle je přiznání -

Miluju ponocování.

Málokdy chodím spát dřív než ve tři ráno. A ano, je to tím, že mám spoustu práce, kterou po mě buď chtějí jiní (čas je pro bohemisty zřejmě jen relativní pojem, který je možný věnovat jedině studiu staroslověnštiny a hledání krásy ve správně artikulovaných konsonantech), nebo si ji dělám sama. A ano, měla bych jít raději spát, protože ponocování se zřetelně podepíše na mém imunitním systému a pytle pod očima nejsou trendem nadcházející sezóny a ráno bych nemusela vstávat na šestkrát a dokázala bych fungovat hned a ne až po druhé odpolední a vůbec.

Ale může být něco hezčího než popůlnoční earl grey ve vašem oblíbeným hrnku a pocit, že všichni ti děsní a obtížní lidi kolem vás už šli spát a vám patří noc?

I dnešní noc je má.

A ta zítřejší bude taky.

ps. A zítra vám napíšu o tom, jak nesnáším vstávání :D

-T

Stárnu. Naprosto, nezvratně, definitivně: JSEM STARÁ.

Stárnu. Naprosto, nezvratně, definitivně: JSEM STARÁ.

Ráno se těžko zvedám z postele.Což samo o sobě nic neznamená, těžká rána, kdo je nemá?

Jenže.

Mám neovladatelný třes v končetinách, úpornou bolest hlavy a sucho v puse, kdykoliv si nedám kafe.

Jenže.
To je závislost, ne stáří.
Ale!

Já si k té kávě dávám něco malého a sladkého k zakousnutí.

To nebývalo, kafe je kafe, žádné další slasti netřeba.

Zato babička, to je stará požitkářka! Ta mi vždycky říká: "A

Barunko, nemáš k tomu něco dobrýho?"

JSEM STARÁ!

A brzo budu i tlustá. Tak.

-M.

Přišlo jaro do mumíního údolí.

Nesnáším zimu.
Sníh (který je pro Olomouc stejně jenom takový abstraktní pojem po většinu zimy) ve mně žádné romantické nálady nevyvolává a Vánoce trvají jenom pár dní.

Naštěstí už se vyskytly jisté symptomy jara:
a) začala jsem nosit kecky a zimní kabát si beru jenom pod rouškou noci
b) v obchodech už se nedá koupit žádné dobré ovoce - letní ovoce ještě není (a ne, rozhodně si nehodlám koupit jahodové amarouny z Polska za supermegavýhodnou cenu 113Kč za vaničku) a mikulášské (rozuměj ty nejchutnější) banány už se taky sehnat nedají
c) všude jsou právě vzniklé jarní párečky supersladkých lidiček, kteří jsou pevně přesvědčeni, že se o svou lásku se mnou musí podělit, takže se musím po městě drát mezi lidmi, kteří si navzájem okusují hlavy. blé
d) důchodci začali vyrážet na své plácky klidu a míru do zahrádkářských osad, protože podle Přemka bylo už včera na kypření zahrádky pozdě, takže se lopotí přes město s lopatama, lidí kolem sebe nedbaje, takže pohyb v jejich blízkosti je vysoce rizikový
e) ale hlavně! v tramvajích už to zase začalo smrdět, takže je to jasné

přichází jaro do mumíního údolí!


-T